Učitelem tělocviku místo drogového dealera

V brazilské Fortaleze se to jen hemží zahraničními turisty. Kvůli architektonické hodnotě města to rozhodně nebude. To záhy zjišťujeme, když nám náš průvodce Dodo ukazuje centrum plné mrakodrapů a křiklavých reklam a jen sem tam nějakou historickou budovu. Fortalezské pláže jsou naopak nádherné. „Podívejte se na ně,“ upozorňuje nás Dodo na skupinku západoevropských pánů, kteří si rozvalení pod slunečníky dávají pivo. „Vidíte ty ženy, co kolem nich krouží? Říkáme jim piraně, pro jejich neodbytnost. Ti chlapi určitě moc dobře věděli, proč manželky nechat doma. Levnější prostitutky snad nikde nenajdete.“ Znechuceně sledujeme, jak břichatý čtyřicátník odchází z pláže s mladou Brazilkou směrem k hotelu. Krásný dojem ze zlatého písku a velkých vln je rázem ten tam. Ve Fortaleze se překvapivě začínáme cítit lépe až v prostředí, kde 26tiletý Dodo sám vyrůstal – v chudinských čtvrtích na okraji města.

Ve slumu Zizi přeskakujeme přes stoky odpadních vod a chodíme kolem miniaturních příbytků stlučených ze všeho, co kde najdete. Vidíme muže, jak za sebou tahají vozíky s odpadky do sběrných surovin a jiné, kteří práci nemají a zvědavě se na nás dívají ze svých houpacích sítí. Vítr rozfoukává všude se válející papíry a igelity, kolem pobíhají těžko identifikovatelní, nepříliš dobře živení kočkopsi. Život ve slumu není žádný med, to je nám na první pohled hned jasné. Dodo nás naléhavě žádá, ať sundáme hodinky a šperky a nedáváme na obdiv fotoaparáty či mobily. Přesto nám tu je o hodně lépe než mezi turisty na pláži. Sluníčko svítí, děti si chtějí pořád povídat a fotit se s námi. Lidé, které tu potkáváme, jsou stejně příjemní jako sympatický Dodo, který si nás hned při prvním setkání získal svou otevřeností a veselostí.

„Podívejte, tady spí bráchové,“ ukazuje Dodo na pohovku, křeslo a srolované houpací sítě v miniaturním obýváku jeho rodného domku. Pak nás zavede do ještě menší ložničky, o kterou se dělí jeho sestry. V pochmurné kuchyňce snad tráví noci jeho rodiče. Jen stěží si dokážeme představit, jak se do tak malého domku může vejít dvanáctičlenná rodina. A to, nutno dodat, se nacházíme v jednom z lepších slumových obydlí. Dodova sestra Relvia nám mezitím ukazuje, jak místnosti z prvního platu nechala vymalovat veselou zelenou barvou. Dodo pyšně dodává, že ji na to navedl on. „Jo, všichni jsme mohli skončit jako lupiči nebo drogoví dealeři, ale přesvědčil jsem sourozence, aby si dodělali školu a pak našli pořádnou práci. O vydělané peníze aby se pak podělili s rodinou.“

Sám Dodo svoji pracovní dráhu začal podobně jako hodně jiných dětí z okolí. „Když jsem byl malý, chodili jsme s maminkou v pět ráno na tržiště. Tam jsme levně nakupovali ovoce, které jsem pak prodával turistům na pláži. Bylo nás hodně a bylo potřeba nějak přispět do rodinného rozpočtu.“ Pak měl velké štěstí - narazil na organizaci ARCA, která dětem ve fortalezských slumech nabízí možnost si zasportovat a zahrát si hry. Děti se tu naučí, že je daleko zábavnější spolupracovat a hrát si společně než proti sobě. A že člověk musí být vytrvalý, když chce v životě něčeho dosáhnout. Dodo se nabízené šance chopil všemi deseti. V Arce začal surfovat, naučil se anglicky a postupně se vypracoval na vedoucího surfařské školy. Díky pracovníkům Arky získal stipendium na studium tělesné výchovy na místní univerzitě. Teď je jeho největší sen, aby se dostal na půlroční stáž do Holandska, do organizace, která Arku spoluzakládala.

„Příběh Doda je pro nás úžasný příklad toho, jak sport a hry mohou přispět k lepšímu životu dětí ze slumů,“ říká Milza Gomes dos Santos, ředitelka Arky. „Největší problém ve slumech tkví v nedostatku jakýchkoliv příležitostí. Lidé sem přišli z venkova s vidinou lepší budoucnosti, ale realita je tvrdá. Málokdo tu najde stálé zaměstnání. Většina lidí se živí sběrem odpadků, pouličním prodejem všeho možného anebo ve slumech velmi rozšířeným obchodováním s drogami.“ I Dodův kamarád Valber se nechal zlákat do ilegální činnosti a už jako čtrnáctiletý kluk přepadával lidi se zbraní v ruce. Teď pracuje v Arce, umí obstojně anglicky a učí cizince surfovat a dělá jim průvodce. „Ne vždycky to dopadne takhle idylicky,“ vypráví Milza. „Do klubovny Arky docházela maminka tří dětí, o které jsme věděli, že prodává drogy. Naše sociální pracovnice ji od toho chtěly odradit, ale to už se jim nepodařilo. Na podzim byla zavražděna jinou drogovou dealerkou. Prý se pohybovala v jejím rajónu. To nás velmi silně zasáhlo.“

Nejen v Brazílii, ale i jinde ve světě přispívají projekty „sport developmentu“ (sportu pro rozvoj) k lepším životním podmínkám dětí a mládeže. Známé jsou zejména fotbalové projekty jako je projekt MYSA, který působí ve slumech keňského hlavního města Nairobi. Říká se, že mladí lidé se tu dříve identifikovali spíš s gangem, ke kterému patřili, a nyní naopak žijí pro fotbalový klub, ke kterému se pyšně hlásí. Fotbal pro ně na prvním místě znamená zábavu, setkání s přáteli a možnost jak si příjemným způsobem vybít přebytečnou energii. Fotbalové nadšení má ale i dopad na celkový život ve slumech. Hráči například pořádají úklidové akce ve čtvrti, kde žijí a mohou si za ně připsat cenné body do celoroční soutěže, které se s mužstvem účastní. MYSA navíc stejně jako ARCA podporuje mladé lidi, aby chodili do školy a lepším žákům zprostředkuje stipendia na střední a někdy i vyšší vzdělání.

Sen našeho průvodce Doda o stáži v Holandsku mezitím začíná dostávat konkrétní obrysy. Pokud vše vyjde podle plánu, zavítá Dodo i k nám do Čech. V tom případě se s ním budete v létě moci setkat na hudebních festivalech či dětských táborech, kam se chystáme s projektem Change the Game. V něm hravou formou seznamujeme české děti a mládež se životem jejich vrstevníků v brazilských slumech. Ukazujeme jim, jaké mívají děti ze slumů vyhlídky do budoucna. A také, jak právě díky organizacím jako ARCA či MYSA dostávají šanci na lepší život. Dodo je toho skvělým důkazem. Nebude z něj sběrač odpadků ani drogový dealer, ale vystudovaný učitel tělocviku.

Lisa Fikejsová

Foto: Adéla Kolafová